Naše kořeny – Blanka Lednická

Sbírám epidemie. Ne ty současné, ale ty minulé. A když jsem dneska ráno (opět) narazila na choleru v roce 1866, tak jsem neodolala… Dneska to tudíž bude trochu delší čtení.

Epidemií byla v minulosti celá řada. Mor, cholera, úplavice, španělská chřipka, pravé neštovice, spalničky, tyfus – stačí si jen vybrat. Cholera české země postihla v opravdu velkém rozsahu třikrát – v roce 1758, na začátku 30. let 19. století a v roce 1866. A právě té poslední se budeme věnovat.

Cholera tehdy přišla do Čech s pruskými vojáky v rámci rakousko-pruské války. Ostatně právě proto se jí říkalo také pruská nemoc. Cholera je bakteriální onemocnění, které se přenáší hlavně požitím vody, znečištěné fekáliemi. Projevuje se křečemi břicha, průjmem a zvracením. Kombinace těchto průvodních jevů způsobuje ve velmi krátké době dehydrataci organismu a ztrátu minerálů, což může vést až k totálnímu zhroucení organismu.

Léčba je poměrně jednoduchá – dostatečný přísun čisté vody a minerálů. Právě to ale bylo v minulosti největším problémem – kde získat v případě epidemie neznečištěnou vodu. V případě neléčení nebo nedostatečného léčení je tato nemoc smrtelná zhruba v padesáti procentech případů, i proto se jí naši předci tolik báli.

Na Mnichovohradišťsku, kde teď pátrám, se nemoc objevila v srpnu 1866, pravděpodobně ji sem přinesl někdo z cestujících obchodníků, což by odpovídalo tomu, kde se cholera objevila nejdříve.

Pátrala jsem v oblasti farností Mukařov a Mnichovo Hradiště – a je to pátrání poměrně zajímavé. V polovině srpna zaznamenáváme první úmrtí na choleru v Mnichově Hradišti a v Klášteře nad Jizerou, epidemie se pak po území obou farností šířila až do listopadu, kdy umírají poslední oběti v Jivině.

Při přepočtu na počet obyvatel (vycházíme z počtu obyvatel při sčítání 1869, tedy tři roky po epidemii) bylo nejvíce obětí v Jivině – tam zemřelo 17 osob, což bylo zhruba pět procent obyvatel. Jako oběť nemoci zde počítáme i mrtvě narozeného syna Barbory Kolocové, která na choleru zemřela. V jednom domě, čp. 15, zemřely na choleru tři osoby (2 roky, 72 a 73 let), ve čtyřech domech (čp. 16, 23, 28 a 42) byli dva zemřelí. V číslech 17, 30, 31, 32, 39 a 41 pak bylo po jednom zemřelém.

Cholera se neomezovala na určitou věkovou skupinu, v jednotlivých skupinách najdeme podobné počty zemřelých (viz druhou tabulku). Je samozřejmě otázkou, kolik předčasně narozených nebo mrtvě narozených dětí zemřelo také následkem cholery – u jejich úmrtí je totiž zpravidla uvedena porodní slabost nebo slabost obecně. Je také otázkou, kolik starých lidí zemřelo právě po oslabení cholerou, u nich je zase uváděna sešlost věkem.

Cholera byla velkým strašákem, proto se naši předci snažili o to, aby její šíření co nejvíce omezili. Nemáme samozřejmě informace o celkových počtech nemocných (tedy těch, kteří se uzdravili), přesto je podobná sonda poměrně zajímavá. Jak se asi povedlo zajistit, že v některých obcích nikdo nezemřel? Uzavřely se jednotlivé obce před světem, nepouštěli do vsi nikoho cizího? I to byl jeden ze způsobů obrany před šířením cholery a jí podobných nemocí, který naši předci praktikovali. Jen to měli trochu těžší se zajištěním základních životních potřeb, jídlo si z DámeJídlo nebo Rohlíku objednat nemohli.

Zdroje: matriky farností Mukařov a Mnichovo Hradiště

Odkaz na Google Mapu zde.

Zajímá vás, zda se podobné události týkaly i Vaší rodiny? Ráda pro Vás rodinnou historii zpracuji, neváhejte mě kontaktovat.